Nezařazené

Paní temna

Povídka pro kamarádku.

Probouzíš se na hliněné zemi, všude tma a hlučné ticho. Na sobě jen bederní roušku a celé vybledné tělo, které nespatřilo roky slunce, máš pokryté ranami do krve, červenými pruhy, kousanci a škrábanci jako by jsi se popral s tygrem. Nejnápadnější je kruh krvavých škrábanců okolo krku, ze kterého ještě lehce teče krev. Vůbec nic si nepamatuješ, přemýšlíš kdo jsi, kde jsi se tu vzal a proč je tvé tělo v takovém stavu. Nic tě nenapadá, pomalu otáčíš hlavu a v dále vidíš malé ale jasné světlo. Vydáváš se proto na cestu k tomu světlu a po několika hodinách pomalé chůze proložené mnoha pády a bolestí přicházíš k tomu místu. Je to černý stan, z jehož vchodu vychází světlo ke kterému jsi směřoval.

Není to však obyčejné světlo…

je temné

temné jako myšlenka na smrt…

Odhrnuješ plachtu u vchodu a vcházíš dovnitř. Celá podlaha je nepříjemná na dotek, jakoby člověk procházel přes pole pokryté mokrou hlínou, podíváš se pod sebe a chce se ti zvracet, místo koberce je podlaha pokrytá kusy masa, ještě čerstvého jako tvoje myšlenka která ti právě běží hlavou poté, co se rozhlédneš okolo. stěny stanu jsou pokryté obrazy, jako z Goyova zlého snu. Samé utrpení a násilí, ne v podobě jakou si lze v lidské mysli představit, ale mnohem dál, až za krajní meze.

Prostorem se line hudba temná tak, že zhmotňuje samotnou podstatu strachu v jeho čisté podobě. začínáš se třást a propadat panice, tvé srdce tluče jako o závod a pocit vzadu v hlavě ti velí utíkej. Ty jsi však jako omámen a se skloněnou hlavou postupuješ dopředu, i přes nepřekonatelnou fyzickou bolest ze strachu co příjde.

Před tebou se objevuje hromada kostí. Lidských kostí, které jsou však uspořádány do pravidelného tvaru, jakoby nějaké schodiště vedoucí nahoru. Zvedneš hlavu a spatříš trůn na němž sedí žena. Dlouhé Leské černé kozačky, končící podvazkovým pásem pod sukní z latexu. Má černou podprsenku zdobenou ostny, pod níž se rýsuje ozdoba piercingu a na rukou latexové rukavice. Má smyslné rty, namalované černou rtěnkou, v očích pohled hluboký jako strach. Pokyne hlavou a ty jdeš po schodech nahoru. Dorazíš k jejím nohám a poklekneš. Okolo jejího trůnu potaženého rudým sametem sedí na vodítku z ostnatého drátu stejní jako ty. Spatříš jedno vodítko ležet volně na zemi, paralyzován strachem a ovládán jejím pohledem se pomalu vydáš k němu. Ona však vytáhne krátký jezdecký bič, přejede jím po tvém těla a když dorazí k bradě pozvedne ti hlavu. zadíváš se jí do očí a její pohled tě spaluje jako slunce, třeseš se a pláčeš.

Ona pootočí hlavu a ty se podíváš stejný směrem. teď pochopíš že to nejsou obrazy, ale lidská těla zavěšená na hácích v pózách nesnesitelných pro život. jejich pohledy prosí o smrt a ona se jen usmívá. pod těmito těly je dřevěná lavice, u které jsou nachystány volné háky, lesknoucí se jako šperky.

Podíváš se znovu do jejích očí, které se zalesknou, chtíčem a vše pochopíš…

trest za útěk z jejího království…

Pomalu se vydáš tím směrem a pak tě pohltí temnota bolesti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *