Žiletky

Tento text není inspirován Filipem Topolem, ačkoliv by se to mohlo zdát, no já psí vojáky objevil poměrně pozdě a hlavně nejsem hudebník a už vůbec ne velký znalec tohoto bohužel již nežijícího muzikanta a textaře.

Držím ji v ruce, jako každý kluk v mém věku  15 let. Dostanete se do fáze kdy vám začnou růst první fousy a táta vám daruje váš první holící strojek. Bylo to v době kdy firma jiná než astra z Jevíčka neměla na našem trhu šance. A tak jsem dostal speciální stojek na klasické žiletky. Teď držím v ruce malý plátek ostrého kovu a vzpomínám jak táta vždycky vyšel v neděli z koupelny a voněl zvláštní kolínskou zvanou pitralon, která byla jediná k dostání a dělala tak ze všech stejnou identitu. Později když jsme měl první holku používala moje holítko na úplně jinou část těla a pitralon pak rozhodně nepoužívala, jen nějaký olejíček který hezky voněl a při společném milování zpříjemňoval pobyt mojí hlavy v jejím klíně, kdy jsem jí způsoboval štěstí a slast. Teď je mi 17. Stále používám z nostalgie klasické holítko a vzpomínám na krásné chvilky s mojí slečnou. Společné procházky, zmrzlinu i milování v parku po cestě z kina, kdy okolo keře kde jsme trávily tyto chvíle chodily lidé a a dělali celou událost jaksi vzrušující než by bylo doma v posteli, nebo ve výtahu v našem domě.  Její hnědé vlasy krásně voněli po heřmánku a ne jako ty moje po levném šamponu kopřiváku za deset korun ze sámošky na rohu, kde se stále zastavil čas.

Krásné dva roky oběhly a běží teď před očima. Včera jsem ji potkal venku šťastnou a rozesmátou, šla proti mě a usmála se na mne. Jediná vada na kráse je že se vede za ruku s mým nejlepším kamarádem Karlem. A tak tu teď ležím na zemi a držím v ruce svoji žiletku, není mi zima, protože odspodu jde krásné teplo, to moje krev rozlévající se po podlaze vytváří ten krásný pocit tepla a mnou prostupuje klid a mír. Je to krásný konec.

děkuji

Astra diu Jevíčko