Ráno

Probouzíš se sám v posteli. Včera jsi dlouho pracoval a tak vstáváš pozdě. Je sobota ráno. Vedle tebe rozestlaná peřina. Pomuchlaný polštář na kterém se v ranním slunci leskne dlouhý vlas, kreslící tenkou linku, jako grafik, malující siluetu ženy. Nakloníš se k tomu polštáři. Cítíš lehkou vůni heřmánku. Její šampon, kterým si včera umyla vlasy. Slyšíš hrát muziku. Lehce, neznatelně. Vstáváš z postele a jdeš k oknu, které je skoro přes celou stěnu. odhrnuješ závěs a skrz tuto neviditelnou bariéru pozoruješ les nedaleko. Přejedeš rukou po hrubém dřevu ze kterého je tato chata postavená. Cítíš pod prsty tu energii dřeva. Stromu, který se daroval pro tvůj sen. Chatu u lesa.

Přicházíš do kuchyně prozářené slunečním světlem. Nasypeš kávu do mlýnku a mele kávu na svoji oblíbenou džezvu. Zvuk přehlušuje hudbu a prostorem se rozvoní káva. Zapaluješ hořák, připravuješ pomalu nápoj, jehož vůně se line prostorem. Nachystáš kávový servis pro dva. Ten co chtěla máma vyhodit. Taková škoda. Pokládáš hrníčky na tác, naléváš kávu a jdeš do patra. Po cestě tě potká velké chundelaté zvíře. To které jsi pohladil při přípravě kávy. Trochu jí tím nárazem rozleješ mimo hrníček. zanadáváš si pro sebe a podíváš se po směru, ze kterého slyšíš smích. Sedí na křesle, v malé košilce, v ruce knížku. Dlouhé vlasy má přes jedno rameno a hlavu nakloněnou lehce na stranu. usmívá se širokým úsměvem a kouká svýma krásnýma očima. Pokládá knihu vedle hrníčků s kávou, zajede ti rukou do vlasů. Pohled zblízka do těch magických očí trvá nekonečný čas. Lehce tě políbí. Usměje se úsměvem šibala a ty víš. Káva stydne na stolku. Pes nechápavě kouká co se to děje a slunce kreslí tenkou čáru skrz okno vedoucí na terasu, za zvuku tiché hudby a toho nejhezčího okamžiku pro dva lidi. Je ráno.